Kdo se cvakne první, píše…Tak se jako háček a taktéž začátečník na vodě tohoto úkolu ujímám. Jako každoročně jsme se vydali na dubnové sjíždění Moravice, které se konalo 17. a 18. dubna 2010. Auto s náma frýdečákama se vydalo na svou první vodáckou výpravu v pátek odpoledne. První zastávku jsme měli v Havířově, kde jsme naložili vedoucího výpravy, hlavního organizátora Petra (alias Plavajze), s dosti objemnou bagáží :-). Naše cesta dále pokračovala do půjčovny, kde jsme vyzvedli veškerou výbavu potřebnou do chladných vod. V Porubě jsme naložili posledního člena naší výpravy, Janu, která mi později byla přední rádkyní ve funkci háčka. Naší poslední zastávkou bylo obchodní centrum, kde jsme nakoupili potraviny potřebné pro přežití. Během konzumace objemných housek se sekanou jsme dumali, jak plný koš pochutin naskládáme do auta. Nakonec jsme se všichni kromě řidiče obložili taškami s nákupem a vyrazili směr Opava. V průběhu cesty jsme si užívali ubíhající krajiny a těšili se, co všechno zase zažijeme. Před cílem jsme ještě okoukli řeku, která vypadala na dolním toku po deštích dosti dravě, a po tomto pohledu jsem si začala říkat, co tady dělám!

Za soumraku jsme dorazili do kempu v Podhradí a ubytovali se v chatce. Poté jsme zapadli do kempové hospůdky, kde nám zuby nehty drželi místo u stolu Petr s Veronikou. Čas čekání na další členy výpravy jsme si zkracovali hraním kostek a konzumací lahodného moku. Pardubičáci Michal, Martin, Míra a Lucka dorazili zanedlouho. S postupujícím časem se hospoda zaplnila vodáky a my jsme začali vychutnávat pravou vodáckou atmosféru při poslechu a zpěvu oblíbených vodáckých písní.

Něco po půlnoci jsme se ubírali k chatce. My dříve příchozí jsme se uvelebili na spodních postelích. Poslední pasažéři chvíli bojovali s žebříkem, než se dorvali na svá lužka v patře. Za chvíli jsme usínali při hukotu tekoucí řeky.

Ráno byl budíček velmi brzy, naplnily se termosky, ve stoje se rychle posnídalo a začalo se balit na vodu. Mezitím přijel poslední člen výpravy Roman, byli jsme kompletní a nic nám nebránilo vyrazit. Auty jsme se přesunuli pod přehradu Kružberk, z níž bylo vypouštěno 15 m3/s vody. Ohromný počet vodáků dával tušit oblíbenosti této řeky. Oblečením se do neoprenů začalo naše první vodácké dobrodružství. Já s Péťou jsme měli to štěstí, že jsme dostali k užívání gumovou Baraku, která nás později v mnohém podržela. Naše první záběry pádlem a řídící manévry byly nejisté, ale díky radám všech zúčastněných jsme se postupně začali vžívat do role háčka a kormidelníka. V soulodi jsme si zkusili sjet první malé peřejky, vyhřívali se na sluníčku a vstřebávali okolní zeleně se barvící přírodu. Opravdová pohodička. Během plavby jsme měli pár zastávek na břehu, kde parta nadšenců připravila pro prokřehlé vodáky občerstvení s horkým čajem. Před námi byl jez v Jánských koupelích, kde jsme raději zastavili a obhlídli situaci. Kolmý jez vyzkoušelo mnoho sjezduchtivých vodáků, mezi nimi i můj zadák sám. Sjezd se povedl, horší to bylo s tím zajetím ke břehu. Ne a ne se zastavit! Nakonec pomohl jeden z členů výpravy, což v důsledku vedlo k převrhnutí lodi (vůbec ne záměrně :-) ) a tím pádem prvnímu cvaknutí. Precizní kousek se povedl Petrovi s Janou na plasťáku. S nadšením se vrhli do sjezdu jezu, ale přídí nabrali vodu a loďka se jim pomalu, ale jistě plnila vodou. Posádka, ač seděla skoro po krk ve vodě, statečně pádlovala dál. Nakonec po netradiční jízdě se jim podařilo doplout až ke břehu. Po vzpamatování se z komické situace, jsme pokračovali klidným úsekem meandrů do kempu v Podhradí. Vyčerpaní, ale šťastní, po zdolání 16 km dlouhé plavby, jsme zasedli k táboráku. Opékali jsme špekáčky a pěli písně za doprovodu kytary. Ten den jsme brzy zalehli, abychom nabrali síly na nedělní divočejší úsek.

Nedělní ráno zalité sluncem dalo najevo, že bude opět krásný jarní den. Po nasoukání do nepříjemně studených neoprenů jsme se vydali na dravější úsek řeky, kde nebyla nouze o jezy a peřejky. Díky pouštění vody také z Podhradí se průtok zvýšil na 22 m³/s a před námi byla 22 km dlouhá cesta. V průběhu plavby došlo na některých jezech k cvaknutí. Mému zadákovi Petrovi, který si troufl na jez sám, stálo později v cestě pár stromů, které se mu nepodařilo objet, tím pádem došlo k převrhnutí lodi. Lovení pádla se ujal pohotový Plavajz. Na další občerstvovací stanici, kde měli strom Slivovičník, jsme se posilnili párkem v rohlíku. Před posledním úsekem řeky, kde je malý závodní kanál a poté několik schodů, došlo ke změně osazenstva některých lodí. Projetí závodního kanálu nedělalo nikomu velké problémy, horší to bylo s těmi schody. Ti, co jeli na plasťácích, měli v lodích pořádně mokro a museli častěji vylévat. Naše Baraka nás doslova podržela nad vodou. Po tak těžkém úseku jsme unaveni, ale zato spokojeni a nadšeni, dopluli do cíle našeho vodáckého putování do Branky u Opavy. Svlíkli jsme ze sebe neopreny, sbalili věci, naložili lodě na přívěs a rozloučili se. Každý vyrážel do svého domova obohacen o spoustu nevšedních zážitků. Na zpáteční cestě jsme v hospůdce u talíře výborného jídla zhodnotili víkendovou akci jako velice vydařenou. Plavbu jsme přežili všichni ve zdraví, počasí se vydařilo, co víc si přát. Snad jen, že se brzy všichni sejdeme na další vodě.

Napsala Lenka Volná